Yukča následovala po své prvorozené sestře. Byla to neskutečná záchrana, protože Girča se ocitla v matematické patové situaci – najednou neměla na počet štěňátek dostatek tlam a tím pádem se i její urputné mateřské pudy musely rozdělit. Ten šok, ta nemožnost dělat vše najednou, zapříčinila něco jako zkrat a matka se záhy uklidnila, nechala k sobě holky přisát a odpočívala před narozením dalšího štěněte.

V útlém věku byla Yukinka doslova klid před bouří. Že ta bouře nebyla její sourozenci, ale ona sama o pár měsíců později, už její nebozí chovatelé zjistili příliš pozdě. Sotva otevřela oči a naučila se dejme tomu používat ty svoje pidi nožičky, její nejoblíbenější místo byla náruč. V ní se vždy celá uvolnila, a i když si myslím, že v té době nedohlédla zas tak daleko, vypadalo to, jako když si užívá výhled z výšky a ne jen opakující se pohled na svoje sourozence a lidský chodidla. Ovládnout svoje pacičky jí však netrvalo dlouho a brzy mohla trávit volné chvíle spíše po vlastní ose, dál od sourozeneckých rvaček.

Brzy po odběru se z ní však vyklubalo Satanovo dítě. Yukča trpí neduhem svého otce – je z ní docela statná fena a vůbec si to nepřipouští. Zda nechce, nebo nemůže, už je otázka, na kterou se nám nedostane odpovědi. V její hlavičce je ale pořád malé štěňátko, takže ráda podráží lidi svým absolutním nezájmem o jejich existenci v trajektorii jejího bláznění, je divoká, šílená, ale taky hrozně mazlivá, a i když její láska bolí, člověk vždy ví, že to není se zlou.