Arníček. Čtvrtý krteček a druhý mušketýr ve fení přesile byl náš Arníček. Arníčkovi se od prvních dní, kdy se aspoň trochu vytvaroval z té základní krtečkové podoby, ve které se rodí všechna štěňátka, říkalo „Baby Yukon“. Poměrně příhodně.

Baby Yu-… teda Arn, byl chodící kousek sluníčka. Neustále veselý, neustále nakažlivě optimistický, skoro se nepral, jen chodil se šťastným ocáskem nahoru a měl radost ze všeho, co potkal. Jeho asi nejYukonovitější rys byla hlavně hlava, která byla tak specifická, a tak podobná jeho tátovi, že si jej prostě nešlo splést s žádným jeho sourozencem.

Arn má podsadovou barvu pískovou a tělo víceméně „normálně“ zbarvené, což vůbec nesedí k syté černé masce, která se mu udělala na hlavě chvíli po tom, co odcestoval do nového domova. Postavu má na rozdíl od šakalovitého Fenriho mohutnější a do toho velmi bujnou dlouhou srst, což mi při plném nasrstění opticky přidává pár kilo navíc. Není ale zase příliš těžký, v čemž je poznat dobrá souhra genů matky i otce.

Arnovi jeho radost ze života zůstala i do dnes. Dnes už ale víme, že je to zapříčiněné trochu jednodušší hlavičkou, takže vlastně ani nemá moc kapacitu cítit cokoli jiného, než jen naprostou spokojenost a blaho. Je to hravý pejsek, taky aspirující pan obranář, u kterého s majitelkou čekáme, že zůstane mentálně ve štěněcím období ještě dlouhé roky. Naštěstí má Arníček majitele nejen velmi chápavé, ale dokonce i vděčné za to sluníčko, které po jeho příchodu svítí vždy, i když je venku zataženo.