PRAVIDLA

YUKÍČEK PUPÍČEK A PRAVIDLA

V Yukíčkově soustavě platí krom základních přírodních zákonů i to, že pravidla se dělí na dva druhy – pravidla nedůležitá, tedy pravidla vymyšlená převážně lidmi, a pravidla životně důležitá, což jsou pravidla bytí Yukíčkem.

Bytí Yukíčkem má krom mnoha dalších výhod i tu, že se kategorie u jednotlivých pravidel dají ledabyle měnit dle momentálního rozpoložení. Jednou může být dané pravidlo opomenuto a nikdo se z toho neposere, jindy na něm stojí základ úspěchu celého dne a musí se tedy vynaložit první poslední kapka energie na jeho dodržení. Bohudík pro Yukíčka. Bohužel pro nás priorita jednotlivých pravidel ne vždy souhlasí s prioritou námi přidělenou, a tak se občas, možná častěji, než bych chtěla přiznat, ocitáme v pozici Šach. Každý trvá na svém, každý je neoblomně přesvědčen, že ta jeho úroveň priority je ta správná.

Byť tento Černý Petr sem tam padne i na důležité povely, což zdravě nasere, ale ze zvláštního důvodu je to pořád poměrně úspěšně přežitelné, v hodně případech zůstává rozum stát, a nejen Yukíčkovi, na naprosto banálních věcech, ze kterých by si člověk rval vlasy, a až by došly vlasy, všechny zbylé chlupy z těla. Prostě… Nepochopím. Urputnost, s jakou se snaží vybojovat si naprosté blbosti, se nemůže rovnat ničemu, za to věci, za které bych logicky očekávala, že bojovat bude, nechává žít vlastním životem.

A abych nepsala pořád jen obecně, použiju konkrétní případ. Yukíček leží vždycky v nohách.

Máme tři psy. Náš gauč je do tvaru L a poměrně prostorný, a vyspali by se na rozložené variantě tři až čtyři hobiti, nebo dva dospělí lidi a jeden hobit, takže narvat tam jednoho až dva dospělý lidi a do meziprostorů tři v tu chvíli nejmalinkatější psy na světě není problém, ještě menší, právě když se gauč rozloží. Hodně času tam trávím já na notebooku, a psi se tak nějak skládají vedle mě, a do inkriminovaného okamžiku jsem si ani nevšimla, že by byl nějaký zásadní problém s pořadníkem na určitá místa, protože jinak by musel být jeden celý gauč jen pro Yukíčka, protože na kratší části spinká a na obou stranách delší části kelišuje z oken ven na ulici. Ležela jsem tedy na kratší části s noťasem na břiše a jak je zvykem, svoje holky jsem měla nalepené na sobě. Girča ležela u mého ramene směrem do delší části gauče, Thyřík ležel u mých nohou. Obě spinkaly, den byl v klidu. Což bylo špatně. Yukíček potřebuje rozruch a chaos.

Když poprvé přišel k mým nohám a prosebně nalepil uši na tu jeho trestně nevyplněnou palici, říkala jsem si, že naznačení alternativy pomůže. Věděla jsem, že se mi nejspíš odvděčí jeho klasickým zásekem, ale stejně jsem, spíš silou zvyku, protože na holky to funguje, ukázala na půl volného gauče vedle Girči a řekla mu “Tam máš Yukine místo.”. Věnoval letmý pohled na prostor, který by pojmul dva Yukíčkový koblížky (tedy dvakrát smotanýho Yukíčka do kolečka) a zabodnul pohled přímo do mě. Po pár sekundách neúspěchu jsem viděla, jak sklouzl očima na ležící Thyřenu, která šestým smyslem cítila, že je v ohrožení náhlého Yukíčkova škodění a viděla jsem, jak se celá napnula v očekávání zasloužené přesdržky, kterou by tomu debilovi během sekundy uštědřila.

Jsou to detaily, ale známe svý lidi, a mnohem víc známe své psy. Položila jsem jí na stehno ruku s konejšivými slovy “Thyříčku klid”, což ji trochu vytrhlo z napětí, a tentokrát směřujíce na Yukíčka jsem ho obeznámila, že v nohách spí Thyřík a nebude ji prudit jen protože si tam chce lehnout Yukíček.

Chvíli bylo ticho. Pak mi položil na nohu tlapu. Jejím pokrčením jsem ze sebe tlapu sundala a jasným “Yukine, NE.” použila předposlední zbraň v arzenálu pro to, aby pochopil, co se po něm che. Jdi si lehnout kam chceš, ale nebudeš vysírat holky z jejich místa.

Byla to litá bitva nervů, ale nakonec svolil a odešel. Krátce jsem se radovala z malého vítězství, jedna vyhraná bitva však nevyhrává válku. Yukíček si lehl na pelech na druhé straně místnosti a do 3 minut byl zase na nohách, rázující si to k mé části gauče, aby provedl pokus č. 2 o dobyti místa v nohách. Tentokrát situaci sledoval i páneček, a během Yukíčkova druhého obléhacího pochodu konstatoval, že “On je prostě zvyklej spát v nohách. Se mnou takhle vždycky spí.” To je hezký, tyvole, ale to místo si nebude dyndat přes mrtvoly.

Thyřík zase zvedl ucho, tentokrát se však nenapnula zdaleka tolik, jako poprvé, čímž mi dala najevo, že chce spinkat a věří, že toho zmetka zvládnu vyřešit já, ideálně aniž bych ji nějak vyrušila. Postavil se tam, kde stál před 4 minutama, nalepil uši na hlavu a žadonil. Udělala jsem kompromis, vyosila se ze své polohy a poklepala na stále prázdnotou zející místo vedle Girči se slovy “Yukine, pojď si lehnout sem.” Vzdor v jeho očích byl shodný se vzdorem otroka, který už nemá co ztratit a rozhodne se majitele chladnokrevně zavraždit, ale jelikož Yukíčkova palice funguje na principu náhody, pinballová kulička naštěstí nezvládla zapadnout do dírky, takže se chvíli koukal jen hrozně nasraně a odhodlaně, než hněv opět polevil a zůstal jen Yukíček, kterému pradávné instinkty jeho vlčích předků šeptaly do ouška něco ve smyslu “Tamto místo na gauči je fuj fuj, musíš spinkat kde má dvounohý pes nohy.”

Situace se víceméně opakovala - Yukíčku tam, Yukíčku nepruď Thyřenu, dej ze mě tu packu, táhni si lehnout. Děkuju. Yukíček si šel znovu lehnout, znovu zjistil, že předci nejsou spokojení, a tak šel znovu žadonit. Tentokrát si zvládl uvědomit, že dvakrát se stejným postupem neuspěl a rozhodl se přidat krok navíc – přešel dozadu za gauč a položil mi prosebně hlavu na rameno. Cítila jsem každý teatrální povzdech, i to, jak po chvíli začal frustrovaně hvízdat nosem nad tím, jak svět neplní, co Yukíček žádá. Ani tato metoda nepřinesla žádané ovoce, znovu tedy přešel k boku gauče, znovu koukal jak týraný pes, znovu pacička, znovu zákaz, tentokrát už jsem se ani neobtěžovala mu ukázat volné místo na gauči, protože by to byla aktivita k ničemu.

Dohromady tuto strategii zkusil nejmíň 4x. Ke konci už se snažil okupovat i osobní prostor, takže proběhl náznak si na mě lehnout, ale jelikož je Yukíčkova pýcha levnější, než kupovat nový počítač, dostal přes držku pro změnu ode mě a jelikož v jeho mozečku ten den bylo pouze rozsvíceno, aniž by se tam reálně pracovalo, i jeho výraz nasraného tuleně nad mou okázalostí ho ze sebe sundat hrubě se eventuálně vytratil v to jediné, co v ten den dokázal vyplodit za myšlenku: “Ale Yukíček Pupíček přece vždycky spinká v nohách!”. Dokonce se pokusil si lehnout na těch 15x15cm volného místa, které byly na kraji gauče, a tak se tam chvíli motal jak hovno pod splavem, než i jemu došlo, že v tom je matematický problém, a i když se snažil přes veškerá má varování dokázat mi opak, mamut Yukíček se na tak malé místečko prostě nesmotá.

Kéž bych mohla říct něco ve stylu, že nakonec pochopil, lehl si vede té Girči a byl celej den klid. Ale to by bylo příliš idylické, příliš… nereálné.

Pravda je ta, že byť na Thyřenu za celou tu dobu ani jednou nesáhl, i na ni už té debility bylo příliš, a tak se znechuceně odebrala lehnout si na druhou stranu místnosti na pelíšek, protože její předci jí zase, dost ekonomičtěji, našeptávali, že je ok ležet kdekoli, hlavně, že nemusí ležet na zemi.

Yukíček tedy vítězoslavně převzal její místo a vydržel tam slovy pět minut čistého času, než mu přestalo vyhovovat a šel si lehnout do předsíně.

Z mého života ten den ubylo dalších 5 let.