SOCIALIZACE (A CITLIVÉ OBDOBÍ)

Socializace je pojem, který bude strašit člověka po celou dobu soužití se psem. Spousta lidí si pod tímto pojmem představuje párkrát se štěnětem zajít do města, jednou ho vzít vlakem, jednou autobusem a čím bude jejich pes starší, tím více času budou moci věnovat jiným bohulibým činnostem; ale opak je pravdou.

Socializace se obecně dělí na dva typy: 

• Aktivní

• Pasivní

Obě tyto části jsou stejně důležité a každá má svá pozitiva, navzájem se doplňují a poskytují majiteli pevný základ pro co nejbezproblémovější život se svým čtyřnohým parťákem. Socializace je pro psa doživotním procesem, něco, co je potřeba kvalitně začít a nadále upevňovat. Pro majitele je to ale často i noční můra, a to z mnoha důvodů; ať už proto, že na dobrou socializaci sám nemá čas/energii/chuť, nebo proto, že je to v podstatě minové pole, ve kterém je potřeba spousta empatie, prozíravosti a času, neboť dopředu se posunuje po jednom kroku, dozadu se vrací po pěti krocích. Žádný učený z nebe nespadl, a tak člověk může udělat spoustu chyb, které je pak potřeba trpělivě napravovat. 

Jedná se sice o potřebnou součást soužití se psem (alespoň pokud člověk nechce mít psa jen uvázaného někde na vesnici s minimálním kontaktem s čímkoli živým či neživým), není to však něco, co by se mělo lámat přes koleno. Právě protože chyby posouvají psovoda se psem zpět o několik kroků, kdežto úspěchy posunují kupředu velmi pomalu, je lepší vložit čas a energii do snahy udělat se psem aspoň malý krok správným směrem než pak žehlit problémy. Problémy totiž mají jednu nevýhodu - každý další problém se pak napravuje o něco hůř než ten předchozí a když člověk nedělá nic jiného, než že napravuje ztracený postup, přichází tak drahocenný čas, který mohl věnovat právě dalšímu zlepšování. Častokrát je tedy lepší promarnit zdánlivě jedinečnou příležitost k socializaci, která by ale byla provedena velmi zhurta a nepromyšleně, než se do něčeho vrhnout po hlavě a nedomyslet potenciální dopady.

Primárním účelem socializace je, že psovod musí mít co největší možnou kontrolu nad situací a svým psem. Proto je také postup často pomalý, neboť je potřeba začínat se situacemi, kdy je tato absolutní kontrola ještě možná. Jakmile psovod nemá situaci a psa pod kontrolou, je tam často vysoká šance na průser. Toto pravidlo musí mít psovod v hlavě za jakékoli situace. Vždy je lepší něco úspěšně dohnat později, než se ocitnout v situaci, kdy jen zmírňujete dopad chyby. 

PASIVNÍ SOCIALIZACE

Pod pasivní socializací si můžeme představit něco, co člověka obvykle nenapadne: nedodávat psovi zkušenosti praxí, ale pouhým pozorováním. Ačkoli se nám může zdát, že pozorováním se toho pes moc nenaučí, majitelé dvou a více psů mohou potvrdit opak. Není to akce na jeden den, pes po jednom pokusu rozhodně nezačne automaticky opakovat aktivitu, kterou celou dobu pozoroval, ale čím déle bude mít možnost chování sledovat, tím větší je šance, že si z toho něco vezme. Je ovšem důležité vytvořit pro psa vhodné podmínky, ať už třeba mít psa jemně unaveného, aby se nenechal rozptylovat okolními vjemy, či si držet dostatečnou vzdálenost, aby ho situace nestresovala. Čím lépe se vám podaří nechat psa sledovat situaci v klidném stavu, tím lepších výsledků je možné docílit.

AKTIVNÍ SOCIALIZACE

Aktivní socializace je to, co si většina lidí představí jako první - prostě někam jít, něco dělat, či někoho vidět a doufat, že čím častěji psa tomuto podnětu budeme vystavovat, tím lepší reakci na ni bude mít. V některých velmi nesprávných případech lidé volí aktivní socializaci i za účelem toho, aby se pes, nebo častěji štěně, sám vytrestal a odnesl si cenné ponaučení. Protože z vlastní zkušenosti víme, že když nám rodiče něco kázali, neměli jsme z toho takový respekt, jako když jsme tu chybu zažili na vlastní kůži. Jenže pes není dítě… A není možné s ním následně mít rozhovor o zodpovědnosti, moudrosti starších a důvěře. Právě tuto důvěru je pak potřeba u každého nového socializačního prvku upevňovat znovu; možná ne od začátku, ale málokdy na vám bude pes na 100 % věřit při prvním upozornění či vystavení situaci. Proto je tedy důležité snažit se těmto samotrestům vyhnout. Velmi často si z nich totiž pes odnese jiný výsledek, než v jaký jsme doufali a ve finále pro nás, a pro psovu důvěru v nás, to má nulový přínos. Je to tedy často spíš způsob, jak si trochu ušetřit práci, ale bez reálného zisku. Ačkoli se nám to chvílemi může zdát otravné, čím déle budeme schopni našeho psa pomyslně držet za ruku a čím častěji mu budeme oporou, tím lépe pro nás. V konečném důsledku, jak bylo již řečeno, pes není dítě a nejde nám o to, aby pes v budoucnu nabyl samostatnosti - bude s námi celý svůj život a během něj se bude spoléhat na nás. Pokud bude naučen, že se na nás může spolehnout, můžeme se v budoucnu vyhnout nejedné nepříjemné, až kritické situaci. 

Intenzita reakce na nový socializační prvek a případné potřeby upevňovat reakci lepší/jinou se, jako ostatně i ve všem ostatním, bude lišit kus od kusu. Na přístup psa k životu s lidmi může mít velký vliv socializace u chovatele, ale nedílnou roli hraje i genetika a predispozice. V jednom vrhu se tak může vyskytnout celá škála povah - od neohrožených dobrodruhů po bázlivé introverty a veškeré možné kombinace obojího. Jakožto majitelé bychom si měli umět nasadit i reálné cíle; z neohroženého psa neuděláme tichou myšku a z bázlivce se s největší pravděpodobností nikdy nestane 100% extrovert. Můžeme však tyto povahové rysy vylepšit či podpořit do takové míry, aby pro psa nebyl každý den plný stresu. Z odvážného psa tedy můžeme mít zvíře, které se na nás s důvěrou obrátí, než aby situaci začal řešit po svém, a z bázlivého psa může být opatrný průzkumník, který si sem tam může přijít pro trochu jistoty, než se zase vydá dál.

Jak jsem psala výše, socializace vyžaduje velkou dávku empatie a tolerance. Pes není věštec a nenaladí se každé ráno na majitelovu frekvenci, podle níž poté řídí celý den. Je to vlastní identita s vlastními náladami a potřebami, které musí majitel brát v potaz, pokud chce, aby celý proces nesl co nejvíce výhod pro obě zúčastněné strany. Často si majitelé představují, že socializace znamená tahat psa smykem do míst a na aktivity tak dlouho, dokud nepovolí. A neříkám, že tomu tak občas není, ale nemělo by to být vždy. Je rozdíl mezi umíněnou tvrdohlavostí a opravdovým strachem, u kterého by tlačení na pilu mohlo vyústit ve strachovou agresi. Pokud tedy pes vykazuje silné známky strachu, není nic špatného na tom psovi v dané situaci vyhovět. Neznamená to se situaci kompletně vyhýbat, ale je to signál pro majitele, že má najít lepší cestu - začít pomaleji, využít více hry, pamlsků či jiné pozitivní podpory. Empatický a zároveň asertivní přístup majiteli pomůže zdolat se psem překážku aniž by mu způsobil trauma a zároveň bez toho, aby se pes naučil, že když se začne klepat, páníček po něm aktivitu či účast v dané situaci nebude požadovat vůbec (takto se někteří vychytralí jedinci snaží vyhnout nošení postrojů atp.). 

CITLIVÉ OBDOBÍ

Černý Petr v socializaci je tzv. „citlivé období”. Je to aspekt soužití se psem, který není probírán zdaleka tak často, jak by měl a v jehož průběhu může neznalý majitel udělat více chyb než mimo něj. 

Citlivé období může udeřit kdykoli a na kohokoli - vyskytuje se u štěňat, teenagerů, dospělých a nevybírá si ani podle plemene či velikosti. V praxi to vypadá tak, že například jeden den máte doma kontaktního psa zvyklého na cizí lidi, a druhý den bázlivého reaktivce, kterému pozornost lidí vadí. Tato období souvisejí s hormonálními změnami v těle psa a v žádném případě nejde o pochybení ze strany majitele - jednoduše řečeno, na psa je toho najednou tolik, že neví, co sám se sebou, natož co se zbytkem světa. Rozpoznání citlivého období může být snazší či obtížnější, a jakmile si majitel na svém psovi všimne zvláštních změn v chování, je lepší předpokládat, že se o takovéto období jedná a podle toho upravit svůj přístup, než si myslet, že si pes v ten den něco usmyslel a řešit situaci stylem, který by mohl psovi ještě více ublížit. 

Pes v citlivém období potřebuje ještě více empatie než jindy. Nachází se v tak napjatém stavu sám o sobě, že jakákoli snaha řešit situace či jeho reakce silou může drasticky zhoršit postup, který jste do té doby socializací zvládli. Svět během krátkého časového období přestane dávat smysl a o to víc potřebuje vás jako pomoc tímto obdobím úspěšně projít. Délka a intenzita citlivého období je individuální - u některých psů může manifestovat jednodenní změnou chování, u jiných může trvat týdny či měsíce. Zvlášť u vztahů s lidmi je potřeba postupovat velmi opatrně a socializaci pak dávkovat v minimálních, ale pozitivních dávkách; pokud tedy zjistíte náhlý problém s reaktivitou vůči lidem, který před pár dny nebyl, po dobu, kdy tento problém přetrvává, se pokuste vyhnout řvoucím dětem a příliš nadšeným dospělým a vyhledejte možnost psa socializovat s lidmi s velmi neutrální energií - s takovými, kteří zvládnou na psa po dobu interakce nemluvit, nedívat se na něj a nijak se jej nedotýkat. Tyto krátké interakce můžete při viditelném zlepšování postupně prodlužovat, zvyšovat jejich počet a následně i intenzitu. Stejně tak se snažte hledat psí parťáky, kteří jsou vyrovnaní a klidní, spíše než psy, kteří jsou příliš aktivní či reaktivní. 

V každém případě není na škodu při podezření na citlivé období situaci probrat s chovatelem a případně cvičitelem. Jak bylo psáno dříve, stále ještě o citlivém období neví zdaleka tolik lidí, kolik by mělo, a tak se může stát, že narazíte na profesionály, kteří budou chtít situaci řešit po svém a možná nesprávně.

Ať už jde o více či méně zkušené lidi a vy se možná jakožto majitelé nepovažujete za špičkové kynology, pořád je váš pes vaším parťákem, vy s ním trávíte veškerý čas, vy jej znáte nejlépe. Pokud budete mít kdykoli během výcviku pocit, že s vaším psem není zacházeno s ohledem na stav, ve kterém se zrovna může nacházet, máte právo kdykoli aktivitu zastavit a buď požádat o jiný přístup, nebo odejít. Možná zrovna ve svém okolí nebudete mít štěstí někoho najít, ale komunita ČSV je rozsáhlá a vždy se najde někdo, kdo pomůže na dálku i osobně. Nenechte si zbytečně traumatizovat psa lidmi, kteří (byť s dobrým úmyslem) nebudou pracovat s vaším psem vhodně během citlivého období. 

V neposlední řadě spousta výše napsaných rad platí během celého psova života. V případě problému může být jednodušší si myslet, že „Hajzl pes se zas blbě vyspal a dělá bordel”, než se ptát „Co je špatně? Jak psovi mohu pomoci?” I při aktivní socializaci myslete na to, jakým způsobem vlastně probíhá vaše pasivní socializace a co se při vaší snaze zvyknout štěně/psa na novou situaci může přiučit.

Zvlášť u malých štěňátek má člověk tendenci je bránit před vším a všemi a do toho se mísí informace, že pokud tak bude dělat, bude mít rozmazleného, nesocializovaného psa. Takže přejde do opačného extrému, kdy nechá štěně všechno prozkoumávat bez většího zásahu. Ani jeden přístup není úplně správný a důsledky začnete pociťovat hlavně v dospělosti. Neříkám, že chodit po tenké linii mezi přehnanou ochranou a úplným ponecháním štěněte napospas světu je jednoduché, ale měli bychom se alespoň snažit uvědomit si, jak jedno nebo druhé může štěněti a později i nám uškodit. Takže mějte na mysli informaci, že se pořád jedná o psa a predátora, nikoli dítě, ale také, že jde zároveň o tvora, kterého budou postupně formovat nejrůznější komplexní vjemy, zážitky a zkušenosti, stejně jako nás a i pes potřebuje minimálně stejně opatrný přístup a postupné dávkování vjemů, jako by tomu bylo u dítěte.