SOCIALIZACE (A CITLIVÉ OBDOBÍ)

Socializace je pojem, která bude strašit člověka až do samého konce. Spousta lidí si pod tímto pojmem představuje párkrát se štěnětem zajít do města, jednou ho vzít vlakem, jednou autobusem a čím starší bude zvíře mít, tím víc se bude moct věnovat jiným bohulibým činnostem, ale opak je pravdou.

Socializace se obecně dělí na dva typy: 

• Aktivní

• Pasivní

Obě tyto části jsou stejně důležité a každá skýtá svá pozitiva, navzájem se doplňují a poskytují majiteli pevný základ pro co nejbezproblémovější život se svým čtyřnohým parťákem. Socializace se stává pro psa doživotní proces, něco, co je potřeba kvalitně začít a nadále upevňovat. Pro majitele je to ale často i noční můra, a to z mnoha důvodů; ať už protože na dobrou socializaci sám nemá čas/energii/chuť, nebo protože je to v podstatě minové pole, které vyžaduje spoustu empatie, prozíravosti a času, neboť dopředu se posunuje po kroku, dozadu se vrací po pěti krocích. Žádný učený z nebe nespadl, a tak se může stát spousta chyb, které je pak potřeba trpělivě napravovat. 

A ačkoli se jedná o součást soužití se psem, která je potřebná (alespoň pokud člověk nechce mít psa jen uvázaného někde na vesnici s minimálním kontaktem s čímkoli živým či neživým), není to něco, co by se mělo lámat přes koleno. Právě protože chyby posouvají psovoda se psem zpět o několik kroků, kdežto úspěchy posunují kupředu velmi pomalu, je lepší vložit čas a energii do snahy udělat se psem aspoň malý krok správným směrem než pak žehlit problémy. Problémy totiž mají jednu nevýhodu - pokud jich je opravdu hodně, jejich náprava se stane pokaždé o trochu složitější, než ta předchozí a když člověk nedělá nic jiného, než že napravuje ztracený postup, ztrácí tak drahocenný čas, který mohl věnovat právě postupu kupředu. Častokrát je tedy lepší promarnit zdánlivě jedinečnou příležitost socializace, která by ale byla provedena velmi zhurta a nepromyšleně než se do něčeho vrhnout po hlavě, ač s dobrým úmyslem, a nedomyslet potenciální dopady.

Primárním a nejdůležitějším účelem socializace je ta, že psovod musí mít co největší možnou kontrolu nad situací a svým psem. Proto je také postup často pomalý, neboť je potřeba začínat na úrovních, kdy je tato absolutní kontrola ještě možná. Jakmile psovod situaci a psa nemá naprosto pod kontrolou, je tam často vysoká šance na průser. Toto pravidlo musí mít psovod v hlavě za jakékoli situace. Vždy je lepší něco dohnat úspěšně později než se ocitnout v situaci, kdy jen zmírňujete dopad chyby. 

PASIVNÍ SOCIALIZACE

Pod pasivní socializací si můžeme představit něco, co člověka obvykle moc nenapadne, to tedy znamená nedodávat psovi zkušenosti praxí, ale pouhým pozorováním. Ačkoli se nám může zdát, že pozorováním se toho pes moc nenaučí, majitelé dvou a více psů mohou potvrdit opak. Není to akce na jeden den, po jednom pokusu pes opravdu nebude poctivě opakovat aktivitu, kterou celou dobu pozoroval, ale čím déle mu bude dovoleno chování sledovat, tím větší je šance, že si z toho něco vezme. Je důležité ovšem pro psa navodit správnou atmosféru, v nejlepším případě tedy mít psa jemně unaveného, aby se nenechal rozptylovat okolními vjemy, či si držet dostatečnou vzdálenost, aby ho situace nestresovala. Čím lépe se vám podaří nechat psa sledovat situaci v klidném stavu, tím lepších výsledků je možné docílit.

AKTIVNÍ SOCIALIZACE

Aktivní socializace je to, co bychom se psem rádi dělali vždy - prostě někam jít, něco dělat, či někoho vidět a doufat, že čím častěji psa tomuto vjemu budeme vystavovat, tím lepší reakci na ni bude mít. V některých případech lidé volí aktivní socializaci i za účelem toho, aby se pes, nebo častěji štěně, sám vytrestal a odnesl si cenné ponaučení. Protože z vlastní zkušenosti sami víme, že když nám rodiče něco kázali, neměli jsme z toho takový respekt jako když jsme tu chybu zažili na vlastní kůži. Jenže pes není dítě… A není možné s ním následně mít rozhovor o zodpovědnosti, moudrosti starších a důvěře. Právě tato důvěra je pak potřeba u každého nového socializačního prvku upevňovat znovu; možná ne od začátku, ale málokdy na vás pes na 100 % dá při prvním upozornění či vystavení situaci. Proto je tedy důležité snažit se těmto samotrestům vyhnout. Velmi často si z nich pes totiž odnese trochu jiný výsledek, než v jaký jsme doufali a ve finále pro nás, a pro psovu důvěru v nás, to má nulový přínos. Je to tedy často spíš způsob, jak si trochu ušetřit práci, ale bez reálného zisku. Ačkoli se nám to může zdát chvílemi otravné, čím déle a častěji budeme schopni našeho psa pomyslně držet za ruku, tím lépe pro nás. V konečném důsledku, jak bylo již řečeno, pes není dítě a nejde nám o to, aby nabyl samostatnosti do budoucna - bude s námi celý svůj život a během něj bude spoléhat na nás. Pokud bude naučen, že se na nás může spolehnout, můžeme se v budoucnu vyhnout nejedné nepříjemné, až kritické situaci. 

Intenzita reakce a potřeby ji upevňovat na nový socializační prvek se, jako ostatně i ve všem ostatním, bude lišit kus od kusu. Velkou mírou může na obecný přístup k životu s lidmi mít vliv socializace u chovatele, ale nedílnou součástí hraje i genetika a predispozice. V jednom vrhu se tak může vyskytnout celá škála povah - od neohrožených dobrodruhů po bázlivé introverty a veškeré možné kombinace obojího. Jakožto majitelé bychom si měli umět nasadit i reálné cíle; z neohroženého psa neuděláme tichou myšku a z bázlivce se s největší pravděpodobností nikdy nestane na 100% zvíře bez jakéhokoli strachu. Můžeme ale tyto povahové rysy vylepšit, či podpořit do takové míry, aby pro psa nebyl každý den plný stresu. Z odvážného psa tedy můžeme mít zvíře, které se na nás s důvěrou obrátí, než aby situaci začal řešit situaci po svém, a z bázlivého psa může být zvídavý dobrodruh, který si sem tam může přijít pro trochu jistoty, než se zase vydá na další průzkum.

Jak již bylo psáno, socializace vyžaduje velkou dávku empatie a tolerance. Pes není věštec a nenaladí se každé ráno na majitelovu frekvenci, podle níž poté řídí celý den. Je to vlastní identita s vlastními náladami a potřebami, které musí majitel brát v potaz, pokud chce, aby celý proces nesl jen samé výhody pro obě zúčastněné strany. Často si majitelé představují, že socializace znamená tahat psa smykem do míst a aktivit tak dlouho, dokud nepovolí. A neříkám, že tomu tak občas není, ale nemělo by to být vždycky. Je rozdíl mezi umíněnou tvrdohlavostí a opravdovým strachem, u kterého by tlačení na pilu mohlo vyústit ve strachovou agresi. Pokud tedy pes vyzařuje známky strachu, není nic špatného na tom psovi vyhovět. Neznamená to se dané situaci kompletně vyhýbat, ale je to signál pro majitele, že má najít lepší cestu - začít pomaleji, využít více hru, pamlsky, či jiné pozitivní podpory. Empatický a zároveň asertivní přístup majiteli pomůže zdolat se psem překážku bez zapříčinění traumatu a zároveň aniž by se pes naučil, že když se začne klepat, páníček po něm aktivitu či účast v dané situaci nebude požadovat (takto se někteří vychytralí jedinci snaží vyhnout nošení postrojů atp.). 

CITLIVÉ OBDOBÍ

Černý Petr v socializačních kartách je tzv. “citlivé období”. Je to aspekt soužití se psem, který není probírán zdaleka tak často, jak by měl a v jehož průběhu může neznalý majitel udělat více chyb než mimo něj. 

Citlivé období může udeřit kdykoli a kohokoli - vyskytuje se u štěňat, teenagerů, dospělých a nevybírá si ani podle plemene či velikosti. V praxi to vypadá tak, že například jeden den máte doma kontaktního psa zvyklého na cizí lidi, a druhý den bázlivého reaktivce, kterému pozornost lidí vadí. Tato období jsou zapříčiněna hormonálními změnami v těle psa a v žádném případě nejde o pochybení ze strany majitele - jednoduše řečeno, na psa je toho najednou tolik, že neví, co sám se sebou, natož co se zbytkem světa. Detekce citlivého období může být snazší či obtížnější, a jakmile si majitel na svém psovi všimne zvláštních změn v chování, je lepší předpokládat, že se o takovéto období jedná a náležitě postupovat než si myslet, že si pes v ten den něco usmyslel a řešit situaci stylem, který by mohl psovi ještě více ublížit. 

Pes v citlivém období potřebuje ještě více empatie než jindy. Nachází se v tak napjatém stavu sám o sobě, že jakákoli snaha řešit situace či jeho reakce silou může drasticky zhoršit postup, který jste do té doby socializací zvládli. Svět během krátkého časového období přestane dávat smysl a o to víc potřebuje vás jako pomoc tímto obdobím úspěšně projít. Míra působnosti citlivého období je individuální - u některých psů může manifestovat jednodenní změnou chování, u jiných jsou to období v řádu týdnů či měsíců. Zvlášť co se týče vztahu s lidmi je potřeba postupovat velmi opatrně a socializaci pak dávkovat v minimálních, ale pozitivních dávkách; pokud tedy zjistíte náhlý problém s reaktivitou vůči lidem, který před pár dny nebyl, po dobu trvání se pokuste vyhnout řvoucím dětem a příliš nadšeným dospělým a vyhledejte možnost psa socializovat s lidmi, kteří vydrží na psa po dobu interakce nemluvit, nedívat se na něj a nijak na něj nesahat. Tyto malé interakce můžete postupem času při viditelném zlepšování stupňovat v počtu a následně v intenzitě. Stejně tak snažit se hledat psí parťáky, kteří jsou vyrovnaní a klidní než psy, kteří jsou příliš hyperaktivní a reaktivní. 

V každém případě není na škodu při podezření na citlivé období situaci probrat s chovatelem a případně cvičitelem. Jak bylo psáno již dříve, stále ještě o citlivém období neví zdaleka tolik lidí, kolik by mělo, a tak se může stát, že narazíte na cvičitele, kteří budou chtít situaci řešit po svém.

Ačkoli se jedná o lidi více či méně zkušené, a i když se možná vy jakožto majitelé nepovažujete za žádného špičkového kynologa, pořád je váš pes vaším parťákem, vy s ním trávíte veškerý čas, vy jej znáte nejlépe. Pokud budete mít kdykoli během praktik pocit, že s vaším psem není zacházeno úměrně stavu, ve kterém se zrovna může nacházet, máte právo kdykoli aktivitu zastavit a buď požádat o jiný přístup, nebo odejít. Možná nebudete mít štěstí na nikoho zrovna ve vašem okolí, ale komunita ČSV je rozsáhlá a vždy se najde někdo, kdo pomůže na dálku i na blízko. Nenechte si zbytečně traumatizovat psa lidmi, kteří (byť s dobrým úmyslem) nebudou pracovat s vaším psem vhodně během citlivého období. 

V neposlední řadě spousta výše napsaných rad platí během celého psova života. V případě problému, ač se to může jevit jako v tu chvíli zrovna obtížnější cesta, je vždy lepší se zeptat “Co je špatně? Jak psovi mohu pomoci?” než předpokládat, že “Hajzl pes se zas blbě vyspal a dělá bordel.”. I při aktivní socializace myslete na to, jakým způsobem vlastně socializujete pasivně, a co se při vaší snaze zvyknout štěně/psa na novou situaci může zvíře přiučit.

Zvlášť u malých štěňátek má člověk tendenci je bránit před vším a všemi, a do toho se mísí informace, že pokud tak bude dělat, bude mít rozmazleného, nesocializovaného psa, takže má pak majitel tendenci přejít do opačného extrému, tedy nechat štěně zkoumat po své ose s minimem zásahu. Ani jedna situace není úplně dobře a začnete to pociťovat hlavně v dospělosti. Neříkám, že chodit po tenké linii mezi jedním a druhým je jednoduché, ale měli bychom se alespoň snažit uvědomit si, jak jedno nebo druhé může štěněti a později i nám uškodit. Takže mějte na mysli informaci, že se pořád jedná o predátora, psa, nikoli dítě, ale také, že to je stvoření, kterého eventuálně bude formovat spousta komplexních vjemů, zážitků a zkušeností, stejně jako nás lidi a potřebuje minimálně stejně opatrný přístup a postupné dávkování vjemů, jako by tomu bylo u dítěte.