TREST

Téma trestu je v dnešní době mezi pejskaři obecně čím dál větší tabu, převážně si ale myslím, že je to špatným pochopením významu tzv. “Pozitivního výcviku”, neboli “pozitivky”. Pod tímto slovem si lidé představí zvíře, které je vedeno pouze cukrem, nikoli bičem, a že zvíře zázračně pozná z míry lásky v jeho majiteli, co se po něm vlastně chce a bude tak fungovat.

Osobně chápu, proč je trest diskutabilní záležitost, ale nevidím důvod v tom jej z výcviku na 100 % vyřadit. On o tom vlastně není ani pozitivní výcvik, ale často se na to téma budete dohadovat hlavně s lidmi, co tu pravou podstatu neví. Trest, jakožto vše ostatní, ale musí mít svůj řád a pravidla.

1) Nezapomeňte na Mirka

Mirek, tedy míra (:D) trestu závisí na provedeném prohřešku - někdy stačí zamručení, zvýšení hlasu, někdy může dojít na kontakt. My, jakožto intelektuálně vyspělejší tvorové, bychom si ale měli být schopni zdravě říct, do jaké míry se ještě jedná o trest, a od kdy už je to jen způsob ukojení našich rozhořčených emocí. Chápu, že některé škody na majetku mohou zabolet fyzicky i finančně, ale snahou ukázat psovi pomocí trestu, jak moc jste v tu chvíli nasraní, nedocílíte psova pochopení. Jedná se o jednostranný akt, který už nemá ani tak za úkol vylepšit kvalitu soužití se psem, jako spíš dopřát okamžitý a efektivní ventil emocí a v tu chvíli už se nejedná o trest, ale o agresi, na kterou můžete dostat z psovy strany adekvátní odpověď. Psi, natož čévéčka, nejsou blbí, a je-li trest proveden správně, dokážou si dát dvě a dvě dohromady a do příště se poučit. Pokud ale v trestu tuto logiku už nenajdou, začnou o situaci smýšlet odlišně. Takovému případu se jakožto majitelé, kterým na svých zvířatech záleží, snažme aktivně vyvarovat.

2) Správný trest ve správný čas na správném místě

Stejně tak jako je důležité odhadnout míru trestu jsou stejně kritické i jeho okolnosti. Absolutně za žádné situace neexistuje psa trestat kdykoli jindy než bezprostředně po vykonání nežádoucí činnosti. Pokud toto krátké časové okno nestihnete, máte jednoduše smůlu a musíte si dát pozor příště. Je možné si tzv. “koupit čas”, tedy v případě, že chcete potrestat činnost a pes je od vás vzdálený, můžete na něj začít řvát ihned, ačkoli vás dělí několik desítek metrů, ale musíte udržet intonaci i kadenci hlasu po celou dobu, co k psovi jdete, aby nebylo přetrženo mentální spojení mezi aktivitou a trestem. Jakmile zařvete, dojdete v tichosti ke psovi a budete ho chtít seřvat znovu, je pozdě a házíte hrách na zeď.

3) S rukama, nebo bez?

Při trestu můžeme volit ze dvou variant - trestu verbálního, či fyzického. Na čévéčka obecně platí variabilita intonace hlasu, a tak často stačí ho jen zvýšit, zařvat, zavrčet. V případě, že se uchýlíte k trestu fyzickému, je opět potřeba dát si v hlavě dohromady proč trestám a jestli je využití našich rukou opravdu potřeba, nebo se jedná znovu o efektivnější ventil našich emocí. Jsou samozřejmě situace, kdy verbální trest nepadne na plodnou půdu a není nazbyt, jedná se zpravidla o extrémní situace jako náhlý útok na jiného psa či člověka, jemnější fyzické tresty jako přesčumák a zatažení za límec pomohou v případě snahy psa ukrást jídlo z talíře atp.

4) Verbální, fyzický… Psychologický?
Vedle trestů zvýšením hlasu či tzv. “starou dobrou výchovnou” existuje ještě třetí varianta - psychologický trest. V tomto případě se na psa nijak neřve, nijak se na něj ani nesahá, ale dává se mu velmi jasně najevo, že s takovým chováním členem této smečky dlouho nezůstane. Pro vlčáky je psychologický trest snad nejhorší varianta, kterou lze zvolit, neboť na řev si zvyknou, práh bolesti mají vyšší než třeba ostatní psi, ale riziko vyloučení ze smečky je pro ně neskutečný nápor a stres. V praxi to vypadá tak, že se např. provinilé štěně načapané, jak roztrhává vaše oblíbený boty, zavře beze slova do jiné místnosti, kde začne zákonitě panikařit a snažit se dostat zpět dovnitř. Trochu jemnější varianta je, když v zorném poli svého dospělého psa na truc hladíte jiného psa, kterého se váš pes před chvílí pokusil sežrat. Osobně tento způsob trestu volím výjimečně a když už, lehčí variantu, právě jako třeba jít si pohladit cizího psa, ačkoli s ní má můj pes viditelně problém. Otázka do placu je, jestli to pořád platí jako trest, když to není mým primárním úmyslem, jelikož si prostě ráda hladím všechny psy? Ale to už je diskutabilní. V první řadě si říkám, že možná lepší se na psa vyřvat a stáhnout ho za kůži než jej kompletně ignorovat, protože pořád je to přece můj pes a náš vzájemný vztah přece není tak křehký, aby se při prvním problému hroutil do možného vyloučení ze smečky.

5) Možnost smíru

Ne každý pes bude mít přirozenou reakci na konflikt omluvu. Některý se sebere trucovat opodál, jiný bude nazlobeně bručet, reakcí je celá škála, avšak cíl by měl být pro psa i majitele společný > aby se pes z trestu poučil, resp. aby pochopil, za co je trestán a že to je nežádoucí chování, a byl tento konflikt brzy smírně ukončen. Psi nechápou princip dlouhodobé záště a možná kvůli jejich podstatně kratšímu životu oproti tomu našemu, možná protože je to nad jejich kognitivní limit, možná jako pozůstatek instinktu přežití, se snaží veškeré konflikty v rámci členů smečky udržet na nezbytném minimu. Naučte proto svého psa na gesta a výzvy, kterými budete moci navzájem konflikt ukončit a dát si tak najevo, že se stále máte rádi.

Jak bylo již zmíněno v dokumentu MANIPULACE, některé akce přináší reakci. Stojím za tím, že některé věci by si pes vůči člověku neměl dovolit, ale stejně tak nabádám k zamyšlení - pořídili jste si Československého vlčáka, psa, který svůj původ nese hrdě v názvu, o němž vám bylo od začátku řečeno, že to je plemeno s vlastní hlavou, kde nefunguje pouhý dril a kde zlomit psa rozhodně neznamená vyhrát. Soužití se psem v dnešní době není simulace totalitního režimu, a preferujete-li tento způsob, pak bych doporučila buď psa nepořizovat, nebo sáhnout po plemeni, kterému bezmezná poslušnost a submisivita nevadí. Čévéčka ale, stejně jako lidí, přichází na svět ve všech možných odstínech povah, a ne vždy člověk narazí na zvíře s tzv. “ovčákovou povahou”. Vlčáci jsou hrdí a pokud budou mít pocit, že je s nimi zacházeno bezdůvodně hrubě, dají vám to najevo. Pokud budete mít štěstí na sebevědomého jedince, výstrahy mohou zůstat pouze u aktivní sebeobrany a ustanou ve chvíli, kdy psovi přestane hrozit bezprostřední nebezpečí. Pokud ale budete mít psa více či méně labilního, může obranu přehnat, a v tu chvíli máte mnohem větší problém, než když vám šlo pouze o utužení vlastní autority.

Pravidlem je, že vyjma jedinců s opravdu labilní genetickou výbavou se proti vám váš pes neotočí jen tak pro nic za nic. Pokud bereme v potaz normální zvíře s normální povahou, případný útok na vaši osobu jakožto na jeho majitele pro něj bude znamenat až to nejkrajnější řešení vyhrocené situace. Jak brzy k tomuto rozhodnutí dojde se může také lišit podle věku a momentálního psychického stavu psa, ve spoustě případů se ale jedná o následek extrémní situace, kdy si majitel nebyl vědom nejen, kde by měl ukončit limit svůj, ale kde také končí limity právě psa. Soužití se psem je kooperace, stále existují šedé zóny, v nichž obvykle zakázané a neomluvitelné chování může mít trochu zastání a jde o to vnímat našeho parťáka jako entitu, která si je vědoma, že na utlačování a bezpráví může nějak reagovat. Nehledě na to, že přes všechny finanční i nervové ztráty s námi pes nebude tak dlouho, jak bychom si přáli, proto trestejte adekvátně, polkněte přebytečné emoce a brzy se usmiřte.